Velký státní znak patří k oficiálním státním symbolům České republiky. Jako občané České republiky se pyšníme jedním z nejkrásnějších znaků na světě. Doma i za hranicemi představuje nejstarší tradice našeho státu.
Velký státní znak České republiky tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí (Čechy). Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí (Morava). Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí (Slezsko). Velký státní znak sice nemůžeme sami běžně užívat, ale setkáváme se s ním každodenně.
Označuje veřejné budovy, ve kterých sídlí oprávněné osoby, vyobrazuje se na bankovkách, cenných papírech a jiných ceninách České republiky a také na průkazech vydávaných správními úřady České republiky, je součástí označení služebních stejnokrojů ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, užívá se k vyznačení státních hranic České republiky či je součástí závěsného odznaku starostů. Velký státní znak mohou užívat oprávněné osoby, ze zákona např. prezident republiky a Kancelář prezidenta republiky, Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu ČR, vláda, ministerstva, kraje, obce, diplomatické mise, ozbrojené síly a bezpečnostní sbory, soudy a další státní úřady, ale též sportovci při reprezentaci České republiky. Triumfální vítězství na olympiádě v japonském Naganu v roce 1998 vybojovali čeští hokejisté s velkým státním znakem na prsou. Velký státní znak lze též vyobrazit na akademických insigniích, insigniích primátorů a insigniích státních vyznamenání, užít na významných listinách oprávněných osob, nebo vyobrazit na čestných odznacích a na bojových praporech ozbrojených sil České republiky a na čestných odznacích a praporech bezpečnostních sborů. Je součástí dalších státních symbolů – vlajky prezidenta republiky a státní pečeti. Na rozdíl od federálního znaku z let 1990 až 1992 nemá být ražen na mincích a jeho vyobrazení nesmí obsahovat úřední razítka.
Po násilné smrti posledního přemyslovského krále Václava III. v roce 1306 následoval čtyřletý zápas o český trůn, v němž zvítězil Jan Lucemburský. V prvních letech vlády byl mladý král pod silným vlivem své manželky Elišky Přemyslovny a jeho královská symbolika důsledně navazovala na přemyslovské tradice. Po otevřeném konfliktu s královnou a jejími stoupenci však Jan Lucemburský v první polovině 20. let 14. století královskou symboliku demonstrativně změnil. Na nové pečeti použil čtvrcený štít, střídající českého lva v prvním a čtvrtém poli se znakem Lucemburska ve druhém a třetím poli.
Karel IV. i Václav IV. jako římští králové nepoužívali čtvrcený štít, ale dva štíty, jeden s římskou orlicí a druhý s českým lvem. Až Zikmund jako panovník českého i uherského království měl důvod opět oficiálně užívat čtvrcený štít se znaky obou zemí. Za Zikmunda Lucemburského se ve čtvrceném štítu s českým lvem poprvé střídaly arpádovské pruhy Uherského království, výjimečně se kombinace symboliky obou států objevovala i v polceném štítu.
V roce 1490 se český král Vladislav Jagellonský stal také uherským králem. Současně se ve čtvrceném znaku objevil srdeční štítek s erbem právě panující dynastie. Tato podoba heraldického symbolu českých králů zůstala zachována až do roku 1711. Pokud panovník nosil titul římského krále nebo císaře, umisťoval se čtvrcený uhersko-český štít s dynastickým středním štítkem na hruď říšské orlice nebo orla se svatozářemi kolem hlav. Římský císař a český král Karel VI. užíval též titul krále španělského, proto nezbylo než ustálený český panovnický znak změnit, aby zahrnul znamení Kastilie i Aragonska. Při té příležitosti došlo k přemístění dvouocasého lva do středního štítku na místo původně vyhrazené dynastickému erbu, které se začalo považovat za nejprestižnější. Obdobná kompozice se použila i pro sestavení českého znaku Marie Terezie. Uprostřed čtvrceného štítu převýšeného královskou korunou spočíval štítek s českým lvem, první pole čtvrceného štítu vyplňovaly arpádovské uherské pruhy, druhé obsadily v polceném poli rakouské břevno a burgundské pruhy, třetím poli spočívala moravská a ve čtvrtém slezská orlice.
Od poloviny 15. století začaly na velkých pečetích české královské kanceláře znak panovníka po stranách doprovázet okrajové štítky reprezentující přivtělené země České koruny. První místo mezi nimi náleželo Moravskému markrabství. Užívalo stříbrno-červeně šachovanou orlici se zlatou korunou a zbrojí na modrém štítu. Počátky moravského znaku spadají do doby krále Přemysla Otakara II., nejstarší doklad moravské orlice se zřetelným šachováním se až donedávna spojoval s dochovanými pečetěmi. Nález barevných znaků v Kremži v interiéru Gozzoburgu však přinesl nové poznatky. Některé ze znaků, nebo alespoň jejich předlohy, zde pocházejí z let vlády krále Přemysla Otakara II. v Rakousku, přesněji z doby po roce 1262, kdy se na panovnické pečeti poprvé na přilbě objevil heraldický klenot. V případě moravského znaku byl použit, stejně jako u tehdejšího erbu opavského knížete Mikuláše, klenot sestavený z pavích per.
Po nástupu Lucemburků se novým moravským klenotem stalo černo-zlatě pruhované křídlo a později vyrůstající či stojící moravská orlice. To dokládá, že šachování moravské orlice pochází již z doby Přemysla Otakara II., přestože na nebarevných znázorněních v rámci panovnických pečetí je šachování doloženo až za Jana Lucemburského. V roce 1462 císař Bedřich III. jako odměnu za pomoc obdrženou během vzájemných bojů mezi Habsburky polepšil moravský znak změnou stříbrné barvy šachování na zlatou. Český král však úpravu nepotvrdil a v praxi se neprosadila, až v 19. století ji začali vyzdvihovat odpůrci vazeb mezi Moravou a Čechami, především moravští Němci. Rakousko-Uhersko akceptovalo zlato-červené šachování moravské orlice ve svém státním znaku v roce 1915, ten ale platil pouhé tři roky.
Z hlediska prestiže druhá pozice mezi okrajovými štítky na velkých pečetích české královské kanceláře patřila zemskému znaku Slezska. O tuto zemi ve středověku opakovaně bojovali čeští Přemyslovci s polskými Piastovci, kteří ve 12. století Slezsku vládli. Králové Jan Lucemburský a Karel IV. postupně všechna slezská vévodství připoutali prostřednictvím lenních vazeb k českému státu. Nejbohatší z nich, Vratislavsko, se po smrti posledního vratislavského Piastovce v roce 1335 transformovalo na tzv. bezprostřední vévodství, ovládané královskými úředníky. Český panovník se tím vlastně zařadil mezi slezské vévody a po vymření posledních Piastovců v 17. století zůstal jediným.
Znak Vratislavska byl integrován mezi královskou symboliku, od 15. století začal reprezentovat Dolní Slezsko a později celé Slezsko jako zemi v rámci České koruny. Jedná se o původní erb dolnoslezských Piastovců, na zlatém štítu umístěnou korunovanou černou orlici s červenou zbrojí a na hrudi se stříbrným půlměsícem, který je zakončen jetelovými trojlístky a uprostřed má křížek. Jde o perisonium (lat.), tj. pásku, pružinu, pružec. Heraldika tak označuje jednu z obecných figur, půlkruhovou pásku ve formě půlměsíce, symbolicky znázorňující kovový pásek, kterým byla heraldická znamení ve středověku upevňována na štít. Když se v roce 1742 armádou pruského krále poražená Marie Terezie musela vzdát většiny Slezska a zůstala jí jen malá část někdejšího, navíc převážně hornoslezského území, ponechala pro toto tzv. rakouské Slezsko dosavadní znak s černou orlicí.
Na neúspěch ve válkách s Pruskem reagovala Marie Terezie centralizačními reformami. Jejich cíle otevřeně vyjádřil první jednotný panovnický znak, zavedený 29. listopadu 1752 pro rakouské a české země. V polích složitého štítu na hrudi císařského orla soustředil znaky všech významnějších zemí panovnice seřazené podle prestiže titulů, které se k nim pojily. Mezi znaky jednotlivých českých zemí zde neexistovaly jakékoli vzájemné vazby, každý z nich zastupoval pouze jednu z mnoha provincií podunajské monarchie. Nové panovnické znaky z roku 1766 byly vůči české státní tradici vstřícnější: velký znak zahrnoval uskupení symbolů českých zemí s dvouocasým lvem uprostřed, na středním znaku je všechny zastupoval jenom český lev. Ale od roku 1804 střední znaky vzájemné vazby mezi českými zeměmi opět popíraly, malé znaky zemskou symboliku vůbec nezahrnovaly a velký znak po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 zmizel. Česká politika reagovala protežováním aliančního uskupení znaků Čech, Moravy a Slezska, jehož užívání bylo během první světové války úředně zakázáno jakožto symbolický útok na integritu monarchie.
Rakousko-uherské znaky zavedené 1915-1916 se z českého pohledu vrátily ke stavu z roku 1752. V té době však již na frontách první světové války bojovaly početné jednotky československých legií. Pro ně vznikl tzv. legionářský znak, alianční uskupení zemských znaků Čech, Moravy, Slezska a nově navíc Slovenska, doplněné drobnými zelenými lipovými lístky. Oficiální výtvarná podoba legionářského znaku byla dílem Ludvíka Strimpla. Vyznačovala se absencí koruny na hlavách dvouocasého lva i obou orlic, což mělo vyjadřovat odpor vůči monarchistické formě státu. Šlo o omyl, neboť v heraldice koruna (malá) na hlavě zvířete představuje suverenitu dotyčné figury ve štítě.
Po vzniku Československa vyřešilo otázku velkého znaku republiky až přijetí zákona o státních symbolech z 30. března 1920. Vláda neschválila převzetí legionářského znaku, ale vzdát se tehdy oblíbeného emblému, který se objevil i na první prezidentské vlajce z let 1918 – 1920, také nešlo. Východisko přineslo zavedení středního státního znaku, jenž seskupil zemské znaky Slovenska, Podkarpatské Rusi, Moravy a Slezska ve čtvrceném štítu a do jeho středu umístil štít s dvouocasým lvem. Střední státní znak měly používat úřady s celostátní působností, nejširší uplatnění nalezl za druhé republiky v letech 1938-1939 jakožto nejlépe odpovídající tehdejší formě vnitřního uspořádání Česko-Slovenska. Po roce 1945 se prakticky neužíval.
Schválený velký státní znak Československé republiky navázal na vývoj české symboliky z doby před rokem 1752. Autorem jeho výtvarné podoby byl stejně jako u ostatních znaků uzákoněných 30. března 1920 František Kysela. Oproti střednímu zahrnul velký znak navíc v dolní části zadního štítu trojici znamení, která měla vyjadřovat československé pozice ohledně oblasti Horního Slezska, kde existovaly hraniční spory se sousedními státy, které v době vzniku velkého znaku ČSR ještě nebyly vyřešeny.
První pole bylo vyhrazeno pro zlatou orlici v modrém poli, původní erb hornoslezských Piastovců pro někdejší Těšínské knížectví, které si původní hranice udrželo až do konce 1. světové války, po roce 1918 bylo rozděleno mezi Československo a Polsko.
Druhé, červeno-stříbrně polcené pole reprezentující Opavsko, vycházelo z erbu do začátku 16. století v něm vládnoucí legitimizované poslední větve Přemyslovců. Za vlády Lucemburků se Opavsko stalo zemí na stejné úrovni jako Morava. V roce 1348 vydal Karel IV. listinu ohledně vnitřního státoprávního uspořádání České koruny a zakotvil v ní, že vztah opavského knížete vůči králi je stejný, jako vztah moravského markraběte vůči králi. Po porážce pruským králem ztratila Marie Terezie v roce 1742 čtvrtinu původního Opavska, zbytek země se stal základem dnešního českého Slezska, k němuž patří i části původně piastovských území Těšínska a Niska.
Poslední heraldické pole velkého československého státního znaku, sestavené vlastně kombinací obou předchozích polí, patřilo Ratibořsku. I to bylo po porážce Marie Terezie Pruskem rozděleno mezi Prusko a Rakousko. Součástí Habsburské monarchie zůstala pouze malá část Ratibořska, jednalo se o území kolem města Bohumína. Historicky spravovala toto území, podobně jako Opavsko, nemanželská linie Přemyslovců, která užívala symbol původní hornoslezské orlice v kombinaci s vlastním polcením. Po 1. světové válce požadovalo Československo jižní části pruských okresů – Hlubčicko a Ratibořsko s česky mluvícími obyvateli. V případě ratibořského okresu, kde jich bylo více, měla dostat území včetně města Hlučína bez podmínek, ale v případě hlubčického bylo podmínkou předání jižní části okresu Československu vítězství Polska nad Německem v připravovaném hornoslezském plebiscitu. Plebiscit se ale vůbec nekonal a západní hranice Hlučínska proto dodnes odpovídá někdejší hranici mezi dvěma pruskými správními okresy. Dnes se jedná o část státní hranice mezi Českou republikou a Polskem.
Štít drželi dva zlatí dvouocasí korunovaní lvi v roli štítonošů, stojící na lipových ratolestech s heslem „Pravda vítězí“ na zlaté stuze. Působivé vzezření velkého prvorepublikového státního znaku naznačovalo i jeho specifické použití. Podle zákona č. 512/1920 Sb. z. a n. byl v případě potřeby určen pro styk se zahraničím a při slavnostních příležitostech měl sloužit k reprezentaci prezidenta republiky i Národního shromáždění. Ve své původní podobě přetrval až do roku 1960.
Socialistická ústava z 11. července 1960 velký i střední státní znak zrušila. Forma velkého státního znaku se do naší symboliky znovu vrátila až po 30 letech, tentokrát jako velký státní znak České republiky a také jako státní znak České a Slovenské Federativní Republiky.
Zákon o státních symbolech samostatné České republiky ze 17. prosince 1992 velký znak prakticky nezměnil. Autorem výtvarného řešení českých státních znaků z roku 1990 byl Joska Skalník, dnešní velký státní znak České republiky je dílem Jiřího Loudy.
1918, sbírky VHÚ, inv. č. XXII 537, malba na plech, 900 x 800 mm
Československá národní rada vznikla v době 1. světové války v roce 1916 z iniciativy T. G. Masaryka, E. Beneše, M. R. Štefánika a Š. Osuského, ve spolupráci s dalšími exilovými představiteli. Jejím předsedou byl Masaryk, místopředsedy Dürich a Štefánik, generálním tajemníkem Beneš. ČNR sídlila v Paříži na rue Bonaparte 18, kde dnes najdeme český konzulát a České centrum. Koncem války se přestěhovala do čísla popisného 34, kde působila až do roku 1918. Hlavním tiskovým orgánem rady byly časopisy La Nation Tchéque (Český národ) a Československá samostatnost.
Československá národní rada se postupně stala nejvyšším orgánem zahraničního odboje. Jedním z výrazných aktů, k nimž přispěla činnost rady, bylo vydání dekretu o vytvoření Česko-Slovenské armády ve Francii, schválený francouzskou vládou 16. prosince 1917. Podle tohoto dekretu se vytvořila samostatná Česko-Slovenská armáda, která podléhala velení Československé národní rady v Paříži. Během roku 1918 uznaly Československou národní radu všechny státy Dohody jako oficiálního zástupce tvořícího se československého státu. Dne 14. října 1918 byla rada přetvořena v tzv. prozatímní československou vládu v Paříži s premiérem T. G. Masarykem. Ke dni 18. října 1918 vydala Masarykovu Washingtonskou deklaraci, jako „Prohlášení nezávislosti Československého státu“. Formálně zanikla 14. listopadu 1918 vytvořením první československé vlády a volbou T. G. Masaryka prvním prezidentem samostatné republiky.
Sídlo Československé národní rady v Paříži označoval vývěsní štít tvořený upravenými znaky jednotlivých zemí budoucí československé republiky. Lev ani orlice nemají koruny, mylně považované za prvek spojený s monarchií.
1918, sbírky VHÚ, inv. č. XXIX 4457, akvarel, 210 x 220 mm
V letech 1. světové války vznikaly symboly zahraničního odboje často živelně díky nadšení profesionálních i amatérských tvůrců. Základ tvořily zemské znaky, často upravené. Heraldické figury, tedy český lev a moravská a slezská orlice, byly často zobrazeny bez koruny. Výtvarníci tak vyjadřovali odpor k monarchii a svůj postoj k budoucímu uspořádání státu. Znak Slovenska měl někdy trojvrší v zelené barvě nebo po vzoru znaku Uherského království kříž vetknutý do zlaté koruny. V průběhu let 1918 až 1920 se státní symbolika ustálila podle zažitých heraldických pravidel a heraldickým zvířatům se mimo jiné vrátily koruny jako tradiční součást jejich heraldické zbroje. Ta vyjadřuje suverenitu figur a primárně jde o části těl zvířat užívané v boji. U savců rohy, kopyta, zuby, tlapy, jazyk. U ptáků zobák, pařáty, drápy, jazyk.
Mezi první oficiální symboly rodícího se československého státu patřil v roce 1918 i znak užívaný Československou národní radou v Paříži. Čtvrcený znak zde heraldickým uspořádáním předznamenává dnešní velký státní znak České republiky. Jen slovenský znak dnes nahrazuje opakované pole s českým lvem v červeném poli. Autorem znaku Československé národní rady byl americký Čech Rudolf Růžička. Jednotu Čech, Slovenska, Moravy a Slezska zdůraznil vložením svazku Svatoplukových prutů. Svatopluk I. proslul jako nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše. V legendách se dochoval příběh o třech prutech, na nichž svým synům demonstroval potřebu a sílu svornosti. Vzal tři pruhy a ohnul je. Dohromady nešly zlomit, po jednom se lámaly lehce.
Znak Rudolfa Růžičky použil v roce 1918 pro svůj návrh vojenského pravoru také významný český výtvarník Vojtěch Preissig.
Terina, po roce 1920, sbírky SPH, porcelán
Už královské a císařské tabule se neobešly bez ušlechtilého porcelánu, stříbra nebo křišťálu. Ve sbírkách Pražského hradu najdeme zajímavou ukázku užití státní symboliky ve spojení s vrcholnými událostmi ceremoniálu republikánského. V prezidentském příborníku, který je umístěn na II. nádvoří, i v depozitářích Správy Pražského hradu je v torzu dochován porcelánový servis pořízený pro Tomáše Garrigua Masaryka. Pod dohledem jeho dcery Alice byl v nejlepší porcelánce země, Pirkenhammer v Březové, zadán ušlechtilý jídelní soubor zdobený velkým státním znakem republiky.
Zobrazená terina je dodnes ceněna pro ušlechtilý tvar dokumentující uměřenost, eleganci a důstojnost, jimiž se vyznačovaly slavnosti za prvního československého prezidenta. Tabule byly dále zdobeny nástolci z francouzké porcelánky v Sèvres, zakoupenými T. G. Masarykem, a z porcelánek českých. Užívaly se stříbrné příbory s rytým českým lvem a věhlasné křišťálové sklenice firmy Moser, zdobené oroplastikou a velkým i středním československým státním znakem. Na prezidentské tabuli nebylo nic samoúčelné, počínaje výběrem pokrmů a nápojů, konče užitým jídelním servisem. Stolování prvního muže v zemi mělo důstojně reprezentovat mladou republiku, vhodným způsobem připomenout její národní tradice a bohatství tradičního řemesla.
