Státní hymnu České republiky tvoří první sloka písně Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla Kde domov můj. Česká hymna nevolá do boje ani na barikády, není výbojná nebo útočná. Někteří jí vytýkají přílišnou sentimentalitu. Jedno je jisté, je autentická a není falešná.
PŘEHRÁT
Hudba jako specifický umělecký projev podporuje silnou emoci spojenou s významnou událostí. Oslavné písně, řecky hymnos – odtud hymna, známe již ze starověku. Ve středověku tuto roli plnily duchovní písně zpívané při mimořádných příležitostech, například korunovacích, královských pohřbech nebo v bitvách. Patrně již v 10. století zněla v naší zemi píseň Hospodine pomiluj ny. Od konce 13. století se český národ obrací k nejvýznamnějšímu zemskému patronovi slovy chorálu Svatý Václave. V 15. století se stal hymnou husitského hnutí chorál Ktož jsú boží bojovníci. A od roku 1834 si klademe otázku Kde domov můj, abychom si vzápětí odpověděli prostým vyznáním lásky k rodné zemi.
Státní hymnu lze hrát a zpívat při státních svátcích a při jiných příležitostech, je-li to obvyklé. Slyšet ji tak můžeme nejen na Nový rok, který je dnem státního svátku připomínajícího vznik samostatné České republiky, ale i při vyhlašování sportovních úspěchů našich reprezentantů nebo během promocí vysokoškolských studentů. Na Pražském hradě zní tóny státní hymny při mnoha událostech souvisejících s nejvyšší státní reprezentací, včetně prezidentských inaugurací. Každoročně 28. října zní státní hymna ve Vladislavském sále, kde slavnostním večerem spojeným s udělováním a propůjčováním státních vyznamenání vrcholí oslavy státního svátku. Státní hymna doplňuje na I. nádvoří doplňuje slavnostní střídání Hradní stráže při mimořádných příležitostech, jako tomu bylo při oslavách 100 let od vzniku samostatného státu nebo při 25. výročí vzniku České republiky.
Při hraní či zpěvu státní hymny na výraz úcty sedící vstávají a muži sejmou pokrývku hlavy, pokud tato není součástí stejnokroje. Uniformovaní posluchači vzdávají čest salutováním po celou dobu hraní či zpěvu státní hymny.
Za předchůdce moderní státní hymny lze v českém případě považovat středověké duchovní písně, zpívané při slavnostních příležitostech církevních i světských, včetně královských korunovací. Vznik první z nich Hospodine pomiluj ny může být kladen do druhé poloviny 10. století. V oblíbenosti na ni navázal chorál Svatý Václave, pocházející nejpozději z konce 13. století. Podobným příkladem je i slavný husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, uplatňovaný nejen v 15. století, ale překvapivě i ve století následujícím, kdy se za Ferdinanda I. tiskl pro české vojsko v boji proti Turkům.
Od konce 18. století se začaly prosazovat hymny bez náboženského významu. V pražském Stavovském divadle zazněla 21. prosince 1834 při premiéře hry Fidlovačka poprvé píseň Kde domov můj, složená Františkem Škroupem na slova Josefa Kajetána Tyla. Popularitu si získala zpočátku především jako součást repertoáru známých pěvců Karla Strakatého a Jana Křtitele Píška, s úspěchem byla tehdy uváděna také v cizině. I když se brzy začala šířit mezi českou veřejností, v revoluci 1848 pro svoji mírnost výraznější uplatnění nenašla. Potlačení revoluce vedlo k zákazu všech radikálnějších písní, a nakonec úřady postihovaly i zpěv písně Kde domov můj. Ta se po pádu absolutistického režimu v bouřlivých 60. letech 19. století definitivně prosadila jako neoficiální česká národní hymna.
F. Škroup - J. K. Tyl, Píseň Kde domov můj z frašky Fidlovačka, autograf, partitura z roku 1834
V Československu se otázkou hymny nejprve zabývalo ministerstvo národní obrany. Dne 13. prosince 1918 nařídilo vojenským kapelám hrát spolu s českou hymnou vždy i slovenskou Nad Tatrou sa blýska, která na území budoucího Slovenska plnila v 19. století podobnou roli jako píseň Kde domov můj v českých zemích. Aby nedocházelo k pochybnostem, vydala československá vláda 5. prosince 1920 usnesení, že se jedná o nedílnou státní hymnu. Hymna přetrvala ve stejné podobě po celá desetiletí existence Československa, a to včetně období protektorátu Čechy a Morava, kdy se hrála bez slovenské pasáže.
Ústavním zákonem z 13. března 1990 byla první sloka písně Kde domov můj prohlášena za státní hymnu České republiky, což potvrdil zákon ze 17. prosince 1992. Hymna byla vždy definována pouze notovým zápisem a slovy, neexistovala však oficiální zvuková nahrávka, výsledné provedení tak záleželo na konkrétních interpretech. To se změnilo v roce 2008, kdy došlo z podnětu Úřadu vlády České republiky u příležitosti oslav 90. výročí vzniku Československa k pořízení první oficiální nahrávky státní hymny. Novou nahrávku státní hymny nastudoval sbor opery Národního divadla v doprovodu orchestru Národního divadla pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka.
1397, NK ČR, sign. III D17, rukopis, 295 x 201 mm
Předpokládá se, že nejstarší česká duchovní píseň Hospodine pomiluj ny byla napsána ve staroslověnštině. Zpívala se při slavnostních příležitostech, jako při nastolování nového panovníka. Je známo, že středověcí vojáci si jejím zpěvem dodávali odvahu i v průběhu bitev. Karel IV. zařadil píseň do korunovačního řádu českých králů. V písemné podobě se její nejstarší zápis uchoval z roku 1397 v traktátu Jana z Holešova.
Jan z Holešova (1366 – 1436) byl benediktinský mnich a teolog. Je mu připisován latinsky psaný výklad písně Hospodine, pomiluj ny (lat. Expositio cantici sancti Adalberti), traktát dokončený 13. 6. 1397, který obsahuje nejen notaci a text písně, ale také její obsáhlý rozbor. V něm autor osvětluje význam jednotlivých částí hymnu, jehož staročeská a staroslověnská slova již nebyla na konci 14. století většině Čechů srozumitelná.
Hospodine pomiluj ny = Hospodine, smiluj se nad námi
1908, NM, inv. č. TP331, mosaz
V době obrození českého národa v 19. století měla hudba velkou roli kulturní, sociální i propagační. Vyjadřovala emoce a mohla i mobilizovat. Z dědictví české hudební tvorby čerpáme dodnes a řadu děl, nebo jejich fragmenty, můžeme slyšet i při slavnostních příležitostech spojených s naší státností. Zdaleka nejde jen o píseň slepého houslisty Mareše ze hry Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka z roku 1834, jejíž první sloka je ustanovena státní hymnou České republiky. V roce 1872 složil Bedřich Smetana jedno z nejslavnostnějších děl české hudební historie. Na námět legendy o mýtické kněžně Libuši vytvořil stejnojmennou operu určenou původně pro neuskutečněnou korunovaci císaře Františka Josefa I. českým králem. Díky odporu německých a uherských politiků sice Ferdinand V. zůstal posledním korunovaným českým králem, ale samotné operní dílo mohlo poprvé zaznít při slavnostním otevření Národního divadla v roce 1881, poté i při jeho znovuotevření po požáru v roce 1883.
V prvním jednání opery se setkáváme s Libušiným soudem, druhé a třetí jednání představují Libušin sňatek a proroctví. Právě ve třetím dějství zaznívají slavnostní fanfáry, které již od dob Československé republiky znějí při příchodu prezidenta republiky. Poprvé byl jimi přivítán T. G. Masaryk v roce 1918. Moderní doba nepřeje vznešeným ceremoniálům, proto i fanfáry z opery Libuše znění méně často a jsou vyhrazeny pro nejslavnostnější příležitosti, například pro inauguraci hlavy státu, pro její příchod do Vladislavského sálu při oslavách státního svátku 28. října, pro vstup do jednacích sálů Senátu a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nebo do lóže před začátkem mimořádného divadelního představení či koncertu. Lze jen doporučit, aby při těchto událostech nezněla reprodukovaná hudba. Jindy se při vstupu prezidenta republiky hraje například méně vzletná Hausmannova fanfára. Je téměř pravidlem, že vzápětí po “prezidentské fanfáře” zaznívá státní hymna.
Zvláštní hudba užívaná pro zdůraznění slavnostního charakteru příchodu hlavy státu není specifikem naší země. Třeba na Slovensku jsou od roku 1993 jako “prezidentské fanfáry” hrány fanfáry z opery Svätopluk od Eugena Suchoně.
Mezi slavnými představitelkami titulní role opery Libuše najdeme proslulou českou operní pěvkyni Emu Destinovou (1878 – 1930). V jejím provedení zaznělo na předních scénách proroctví kněžny v závěru třetího jednání:
“Co dál? To mlha oku zahaluje
a mnoho skrývá zkalenemu zraku,
tajemství hrozná – prokletí!
Však nechť se stane cokoli,
to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi:
můj drahý národ český neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná!”
Dne 28. 10. 2018 zazněla tato slova v podání pěvkyně Evy Urbanové ve Vladislavském sále Pražského hradu na závěr slavnostního ceremoniálu předávání státních vyznamenání u příležitosti oslav 100. výročí republiky.
Čelenka z kostýmu Libuše Emy Destinové, sbírky NM - ČMH
28. 10. 2019, Pražský hrad
Slavnostní ceremoniál k oslavě státního svátku, spojený s předáváním státních vyznamenání České republiky, probíhá každoročně 28. října na Pražském hradě. Úvod slavnosti patří tradičně Hudbě Hradní stráže a Policie České republiky. Za tónů slavnostních fanfár přinášejí příslušníci Hradní stráže nejvyšší státní vyznamenání, chorál Ktož jsú boží bojovníci doprovází vojenské prapory. Na fanfáry z opery Libuše přichází do Vladislavského sálu prezident republiky. Následuje státní vlajka a vlajka prezidenta republiky. Úvod slavnostního večera završuje orchestrální provedení státní hymny.
Hudba Hradní stráže a Policie ČR byla založena v roce 1945. Navázala na bohatou tradici vojenských, policejních i četnických hudeb z období první republiky. V roce 1953 bylo těleso jmenováno Ústřední hudbou Ministerstva vnitra, zároveň začal orchestr vykonávat funkci Hudby Hradní stráže. Současný název byl zaveden po roce 1990. Mezi povinnosti Hudby Hradní stráže a Policie ČR patří zajištění hudebního doprovodu při všech nejvýznamnějších státních ceremoniálech na Pražském hradě. Hudebně doprovází průběh státních návštěv, a také se účastní spolu s čestnou jednotkou Hradní stráže nástupních audiencí velvyslanců. Účastní se rovněž řady protokolárních aktů na zámku v Lánech. Orchestr je také významným služebním a kulturním reprezentantem Policie České republiky. V rámci orchestru působí i další soubory především komorního charakteru.
Hudba HS a PČR 2019