Nejstarší heraldický znak se na pečeti českého panovníka objevil v roce 1192. Byl jím štít s orlicí, odvozený od císařského znaku, který zůstal symbolem vládnoucího Přemyslovce, ať již užíval titul knížecí nebo královský, do poloviny 13. století. Tato přemyslovská, tzv. svatováclavské orlice se podle všeho již od počátku ve 2. polovině 12. století při barevném provedení odlišovala od německé říšské orlice nejen stříbrnou barvou štítu místo zlaté, ale především použitím červených plaménků. Plaménky šlehající z křídel mají symbolizovat starobylé právo českých panovníků, počínaje Břetislavem I., vyznačovat cestu k císařskému dvoru ohněm. Na pečetích nevládnoucích Přemyslovců je ve stejném období doložen znak s jednoocasým lvem, plnícím nejspíš roli rodového znaku dynastie.

V roce 1247 si svou první pečeť pořídil následník trůnu Přemysl Otakar II. Ve snaze heraldicky vyjádřit svoji pozici moravského markraběte i budoucího českého panovníka zvolil štít s dvouocasým lvem. Po smrti Václava I. se Přemysl 23. září 1253 stal českým králem a znak s dvouocasým lvem si ponechal. Od té doby až dodnes je tzv. český lev hlavním heraldickým symbolem českých králů a posléze státu. Zdvojením ocasu se český lev proměnil v nadpřirozené zvíře a získal na prestiži a jedinečnosti. Orlice se Přemysl Otakar II. úplně nevzdal, ale přisoudil jí změněné role i podoby. Šachovaná orlice se prosadila jako zemský znak Moravy. 

Královského lva na štítu doplňovala přilba s orlími křídly v klenotu, jež se interpretují jako připomínka původního znaku s černou orlicí. Barevné provedení nového heraldického symbolu českého krále dosvědčuje i dochované vyobrazení ve znakové galerii v Gozzoburgu.

Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý, českého lva proslavil. Pod tímto znamením bojoval ve velkých bitvách středověké Evropy. Jako jeden z nejskvělejších českých panovníků založil mnoho významných měst (České Budějovice, Děčín, Kolín nebo Písek), hradů (Bezděz, Špilberk) nebo klášterů (Zlatá Koruna). Během zmatků po násilné smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli si věhlasný znak s dvouocasým lvem přivlastnila česká šlechta a plamenné orlici tehdy připadla role rodového erbu královské linie Přemyslovců. Prostřednictvím šlechtické samosprávy se znamení dvouocasého lva stalo také zemským symbolem Čech. 

Vzhledem ke své jednoduchosti se znak po staletí téměř neměnil, s výjimkou individuálních výtvarných stylizací a drobností (barvy jazyka a drápů). Případně se pozměňovala podoba klenotu na přilbě nebo typ koruny, ta se někdy objevuje i v podobě koruny svatováclavské.

Vládní nařízení z 19. května 1919 ustanovilo první znak Československé republiky, shodný s malým znakem starého českého státu a stylizovaný Jaroslavem Kursou. Zavedením tradičního dvouocasého lva mělo skončit období revolučních improvizací. Avšak na území Slovenska vládní nařízení vyvolalo odpor a místní političtí představitelé požadovali zastoupení slovenského symbolu - patriaršího kříže v rámci všech heraldických symbolů republiky. Malý státní znak z 30. března 1920 pak dostal podobu českého lva, nesoucího na hrudi srdeční štítek se znakem Slovenska. 

Hned od svého zavedení našel široké uplatnění. Podle nařízení č. 512/1920 Sb. z. a n. se jím směly označovat státní úřady a soudy bez celostátní působnosti, dále státní ústavy, podniky a státní majetek. Malý státní znak směly zmíněné instituce používat na svých pečetích (razítkách) s opisem obsahujícím jejich stručný název a místo sídla. Užívání státního znaku soukromníky a nestátními organizacemi zákon umožňoval jen na základě opodstatněné žádosti a s povolením příslušného ministerstva a ministerstva vnitra.

S cílem uplatnit v rámci státního znaku komunistickou pěticípou hvězdu byl v roce 1960 uzákoněn jednotný státní znak Československé socialistické republiky ve tvaru pavézy s dvouocasým lvem. Český lev proti heraldickým pravidlům přišel o korunu, jež musela ustoupit rudé hvězdě. Štítek s patriarším křížem na hrudi lva nahradil nově vytvořený symbol modré siluety hory Kriváně s partyzánskou vatrou. Jednotný státní znak zavedený v roce 1960 nahradil tři předešlé formy státního znaku (malou, střední a velkou). Jedinou výjimku tvořila prezidentská forma znaku navazující na velký československý znak, užívaná na prezidentské vlajce nebo třeba na jídelním servisu hlavy státu. Pavéza zde byla doplněna lipovými ratolestmi a heslem PRAVDA VÍTĚZÍ na pásce.

Vznik České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1990 se projevil i v novém systému státních znaků federace a jejích částí. Pro státní úřady a instituce s federální působností, včetně prezidenta a Kanceláře prezidenta republiky, byl příslušný jediný čtvrcený státní znak s paritním zastoupením českého a slovenského znaku. Zákon 115/1990 Sb. kromě institucí vypočítával, kde všude se může federální znak objevit, včetně budov, předmětů, bankovek, státovek, mincí, cenných papírů a jiných cenin federativní republiky. Česká republika i Slovenská republika měly právo používat své vlastní státní symboly. Pro Českou republiku je určoval zákon České národní rady č. 67/1990 Sb. Na rozdíl od Slovenské republiky, která si stanovila pouze jeden znak, Česká republika převzala do svého velkého znaku čtvrcenou kompozici federálního znaku, jen slovenský symbol nahradily zemské znaky Moravy a Slezska, a malý znak se vrátil k tradičnímu českému lvu. Tento znak měl podobu červeného španělského štítu, na kterém je stříbrný dvouocasý lev ve skoku vpravo hledící se zlatými drápy, zlatým vyplazeným jazykem a zlatou heraldickou korunou. Autorem byl Joska Skalník. Užívání republikových státních symbolů specifikoval zákon č. 68/1990 Sb. a náleželo orgánům a institucím republikového charakteru. Malý státní znak České republiky se směl užívat např. na listinách, pečetích a razítkách, pokud se jednalo o listiny s rozhodnutím státního orgánu České republiky, neměl však sloužit při běžné korespondenci.

3. čtvrtina 13. století, sbírky NM, 200 x 200 mm

Historie hradu Zvíkova je významně spojena s královským rodem Přemyslovců. První krok k založení stavby učinil pravděpodobně Přemysl Otakar I. (1197-1230), který roku 1226 získal do vlastnictví skalnatý ostroh, na kterém byl hrad později vybudován. Zvíkov patří k předním stavbám české středověké světské architektury a v jeho výzdobě se objevily prvky spojené s rodovou symbolikou panovnické dynastie a symbolikou českého státu. Průkazně je historie budování hradu doložena za vlády Václava I. (1230 - 1253), který na Zvíkově často a rád pobýval. V další výstavbě hradu pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. (1253 - 1278). Stavební huť budující Zvíkov pracovala zároveň i na dalších stavbách v královském městě Písku a v Myšenci. Roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči a hrad byl podstoupen Jindřichu z Rožmberka. Největší slávu pak získal hrad za vlády Karla IV. (1346 - 1378), který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. 

Později Zvíkov často měnil majitele, v zástavním držení se vystřídaly především dva mocné rody – páni z Rožmberka a páni ze Švamberka. V roce 1575 byl do Desek zemských zanesen prodej hradu pánům ze Švamberka. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat útočníkům i za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen. Roku 1623 získali hrad Eggenberkové a po jejich vymření roku 1719 přešel do vlastnictví Schwarzenbergů.

Dlaždice z podlahy palácové kaple hradu Zvíkov je vynikající ukázkou dvorského umění doby Přemysla Otakara II. Německý nápis na dlaždici říká: LVEM MĚ NAZÝVAJÍ, KRÁLOVÉ ČESKÉ ZEMĚ MĚ NOSÍVAJÍ. Původ dvouocasého lva ve znaku českého krále vysvětlují historikové různými způsoby. Podle Dalimilovy kroniky obdržel dvouocasého lva Přemysl Otakar I. roku 1204 od císaře Oty IV. za pomoc v boji proti Sasům. Podle jiné z hypotéz přijal erb Přemysl Otakar II. jako markrabě moravský. Zdvojením ocasu se měl odlišit od jednoocasého lva Václava I. a zároveň naznačit spoluvládu v království.

Dlaždice s českým lvem, Zvíkov

1912, sbírky VHÚ, inv. č. XIV 1453, vlna, 1150 x 950 mm

Hry V. letní olympiády v roce 1912 se konaly ve švédském Stockholmu. Oficiálně je zahájil král Gustav V. dne 5. května. Český olympijský výbor vyslal na hry 45 sportovců, největší zastoupení měli šermíři, atleti a tenisté. Po protestech vídeňské vlády byla česká skupina oficiálně zařazena do výpravy Rakousko-Uherska a při zahajovacím ceremoniálu kráčela za vlajkou s rakousko-uherským orlem a tabulkou Autriche-Tchéques. V čele českých reprezentantů byl ale zároveň poprvé v historii nesen prapor Českého království s českým lvem a Svatováclavskou korunou. Kromě toho měl každý ze sportovců malý praporek se stejným motivem. Tato vlastenecká demonstrace se zdařila díky přátelství Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského se zakladatelem moderních olympijských her Pierrem de Coubertinem. Jiří S. Guth-Jarkovský (1861 - 1943) byl český pedagog, spisovatel, ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka, první sekretář Československého řádu Bílého lva a zakládající člen Mezinárodního olympijského výboru. 

Žádný z českých sportovců nedosáhl v roce 1912 na olympijské stupně vítězů. Čtvrté místo získalo družstvo šavlistů, v tenise pak na trávě Ladislav Žemla v dvouhře a spolu s Jaroslavem Justem i ve čtyřhře. Olympijský prapor Českého království se ale dochoval a v říjnu 1918 na něj čeští skauti přísahali věrnost nové republice.

Nástup české olympijské výpravy, Stockholm, 1912

1914, sbírky VHÚ, inv. č. XIV 574, hedvábí, 1250 x 1350 mm

Ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha se nachází jeden z nejvýznamnějších symbolů české a československé vojenské historie – prapor České družiny z roku 1914. Na počátku 1. světové války se čeští vlastenci žijící v Rusku soustředili v tzv. České družině. Před válkou žilo v carském Rusku až sto tisíc Čechů a Slováků, přišli sem za prací a byli to v prvé řadě zemědělci v oblasti kolem Volyně. Přicházeli sem také zástupci různých firem, sládci a příslušníci Sokola, kteří zde vyučovali tělocvik a šířili sokolské ideje. Ti pobývali nejvíce ve velkých městech, jako Petrohrad, Varšava, Kyjev, Moskva nebo Novosibirsk.
V pozadí vzniku České družiny 12. srpna 1914 stála politická činnost krajanských spolků a jejich snaha projevit loajalitu vůči carské vládě. Češi na Rusi byli totiž rakouskými poddanými, a proto jim po zahájení války hrozila internace a deportace na Sibiř. Šlo o to, aby Češi hlásící se do ruské armády nebyli rozptýleni po jednotkách, ale vytvořili jednotný útvar o síle jednoho praporu o dvou rotách. Předpokládalo se, že se zprvu přihlásí kolem 500 dobrovolníků, zájemců však bylo o celé dvě stovky více. Tím se družina rozrostla na čtyři roty. Na počátku jí velel podplukovník Lotocký. Od října 1914 stál v jejím čele pplk. Sozentovič. 

Slavnostní přísaha proběhla podle tehdejšího ruského kalendáře 11. října, tedy v den svátku sv. Václava 28. září 1914, na Sofijském náměstí v Kyjevě. Prapor byl darován českými dámami z Moskvy. Sestává z vlajky Českého království (dva vodorovné pruhy, bílý a červený) doplněné o výšivku Svatováclavské koruny ve středu, kterou později obklopily zemské znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Výjev předání a svěcení tohoto praporu se později objevil na zelené prvorepublikové poštovní známce.

Prapor České družiny se postupně stal symbolem 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi a byl svědkem všech důležitých událostí spojených s činností čs. legií v Rusku, včetně bitvy u Zborova 2. července 1917. Po únorové revoluci byla ze žerdě praporu sejmuta špice s carským orlem a nahrazena symbolem husitského kalicha. Po návratu československých legií do vlasti byl prapor užíván i v armádě nové republiky. Až do roku 1939 náležel Pěšímu pluku 1 Mistra Jana Husi v Českých Budějovicích.

Prapor České družiny

17. století, sbírky Pražského hradu, dřevo
Pozdně renesanční dřevěná vyřezávaná zavíjená kartuše s původní polychromií se znakem Českého království byla zhotovena okolo roku 1610 za vlády Rudolfa II. (1552 –1612). Jde o skutečně výjimečný předmět, který se dochoval ve sbírkách Pražského hradu. Dlouhá léta byla deponována ve Starém královském paláci. V dubnu 2018 byla u příležitosti 100. výročí vzniku samostatného státu instalována po souhlasu prezidenta republiky v nejslavnostnějším z reprezentačních sálů prvního patra Jižního křídla Nového paláce Pražského hradu. Zde, v Trůnním sále, hlava státu tradičně vykonává své nejvýznamnější ústavní pravomoci, například jmenuje vládu, přijímá pověřovací listiny velvyslanců nebo jmenuje a povyšuje generály.

16. století, úpravy 20. století, Pražský hrad
Erbovní síň vznikla při přestavbě Pražského hradu ve 20. letech 20. století. Autorem současné podoby interiéru je slovinský architekt Josip Plečnik, který přetvořil prostor původní strážní Bílé věže nacházející se mezi II. a III. nádvořím. Věž byla součástí hradeb Pražského hradu a při Rudolfínských přestavbách v 16. a 17. století byla včleněna do Středního traktu. Také se zde nacházelo vězení či zbrojnice. Z doby Rudolfa II. se dochovala krásná ukázka luxusní výzdoby císařských reprezentačních sálů - strop místnosti včetně klenby se zlaceným zdobením. Uprostřed se vyjímá freska z dílny vlámského malíře Bartholomea Sprangera. Freska vyobrazuje bohy Herma a Athénu (proto je užíván název Hermathena) a pochází z období po roce 1585. Jde o alegorii na téma moudrosti, výmluvnosti a bdělosti.
Prostor síně využil Plečnik při budování reprezentačního bytu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Ve druhém patře hradního paláce vznikly nejen soukromé místnosti Masarykovy rodiny, ale též nové slavnostní prostory, z nichž je Erbovní síň nejvýznamnější. Odpovídá tomu také její výzdoba znaky zemí Československé republiky. Stylizované erby představují Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Podle původního Plečnikova záměru je měly zdobit vavřínové věnce. Z heraldického hlediska lze pozorovat zajímavé rozmístění znaků v síni, kdy orlici v erbu Slezska je přisouzeno čestnější místo než orlici moravské. Síň vybavená stolem z týku a mramoru sloužila prezidentu Masarykovi k podepisování významných dokumentů. Nebyla zničena ani při radikálním zásahu architekta Jaroslava Fragnera nebo při úpravách prostor Masarykova bytu pro potřeby prezidenta Gustáva Husáka. Původně se v Erbovní síni nenacházel žádný sedací nábytek, dnes je vybavena křesly z mobiliáře navrženého J. Plečnikem pro byt prvního československého prezidenta. Do března 2023 byla Erbovní síň přístupná veřejnosti v rámci exkurzí do prostor Kanceláře prezidenta republiky.