Vlajka prezidenta republiky je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak. Pod ním je bílý (stříbrný) nápis Pravda vítězí na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.
V České republice je vlajka užívaná hlavou státu oficiálním státním symbolem. Zvláštní postavení, jemuž se z povahy své funkce těší český prezident, navazuje na situaci po vzniku republiky a mimořádnou úctu prokazovanou Tomáši Garrigue Masarykovi. Ten po roce 1918 programově navázal na funkční státní tradice, zároveň se je nebál skloubit s republikánským duchem a radikálními změnami. Pražský hrad byl jako starobylá rezidence knížat, králů a císařů a zároveň duchovní centrum země určen za sídlo prezidenta republiky. Masarykovy představy se zde promítly mimo jiné do pozoruhodných úprav provedených architektem Plečnikem a jeho následovníky.
Prezidentská vlajka, vycházející podobou a funkcí z vlajky císařské, nebyla a není osobním znamením konkrétního držitele prezidentské funkce. Představuje symbol kontinuity úřadu a odpovědnosti, která je spojena s nejvyšší ústavní funkcí. Jiný pohled na českou prezidentskou vlajku je projevem neznalosti a neúcty k našim tradicím.
Vlajku prezidenta republiky může užívat jen hlava našeho státu. Používá se k označování sídel prezidenta a dopravního prostředku používaného prezidentem republiky. Na Pražském hradě, který je od roku 1918 sídlem prezidenta republiky, vlaje tato vlajka nad Jižním křídlem Nového paláce vždy, když je hlava státu přítomna na území České republiky. Svěšuje se ve chvíli, kdy prezident republiky překročí státní hranici České republiky, případně je-li úřad prezidenta republiky neobsazen. Každý den ve 12. hodin je vlajka prezidenta republiky nesena praporečníkem Hradní stráže a v rámci slavnostního střídání na I. nádvoří Pražského hradu dochází k jejímu symbolickému odevzdání končící jednotkou vojáků a jejímu převzetí jednotkou nastupující do služby.
Jde o státní symbol, který se využívá prakticky pouze na území České republiky, jeho použití v zahraničí bylo spíše výjimečné.
Tradice zvláštní vlajky pro hlavu státu sahá ve střední Evropě do 19. století. Roku 1828 při zavádění hodnostních vlajek v rakouském válečném námořnictvu vznikla také císařská vlajka, jejímž účelem bylo umožnit rozpoznání přítomnosti monarchy na palubě lodi z dostatečné vzdálenosti, aby mu mohly být včas prokázány předepsané pocty. Znázorňovala panovníkův znak, jenž byl zároveň znakem státním, a vyznačovala se čtvercovým tvarem i okrajem z trojúhelníků v císařských a rakouských barvách. Postupně začala být užívána na pevnině, například pro označení dopravních prostředků, kterými cestoval panovník či členové jeho rodiny. Do konce monarchie byla opakovaně modifikována, její základní forma se však neměnila.
Císařská standarta se středním znakem (1815-1915)
Před zavedením prezidentské vlajky v podobě určené zákonem o státních symbolech z roku 1920 užíval T. G. Masaryk s velkou pravděpodobností provizorní prezidentskou vlajku, která se zachovala ve sbírkách Pražského hradu. V jejím čtvercovém bílém poli je znázorněn tzv. složený znak, obsahující uskupení štítů s českým lvem, patriarším křížem, moravskou a slezskou orlicí. Okraje jsou tvořeny úzkými pruhy v nových státních barvách bílé, červené a modré. Za pozornost stojí nesprávná podoba slovenského znaku s královskou korunou a zelenou barvou trojvrší místo modrého, která dokládá, že v českém prostředí slovenská symbolika ještě nebyla dostatečně známá.
Prezidentská vlajka do roku 1920
Pro československého prezidenta byla 30. března 1920 uzákoněna bílá čtvercová vlajka s okrajem ve státních barvách, tvořeným místo trojúhelníků plaménky. Znázorňovala velký státní znak včetně hesla PRAVDA VÍTĚZÍ. Její podobnost s posledním provedením vlajky rakouského císaře naznačuje mimořádně vysokou prestiž, jíž se v Československu prezident republiky těšil. Přijetí této konečné podoby prezidentské vlajky předcházela, stejně jako v případě státní vlajky, bouřlivá projednávání v ústavním výboru Revolučního národního shromáždění. Mezi autory návrhů vlajky prezidenta republiky se opět nalézaly osobnosti, které předkládaly také návrhy na ztvárnění státní vlajky. Například Jaroslav Kursa upřednostňoval čtvercový formát, Jaroslav Jareš obdélníkový. Spory se vedly také o to, jaký znak vlajka ponese a jaký lem bude zdobit její okraj.
Autostandarta prezidenta z období první republiky, sbírky VHÚ
Monumentální charakter i skutečný obsah ztratila vlajka státního prezidenta používaná za protektorátu. Uprostřed bílého listu lemovaného bílo-červeno-modrými plaménky s opačným sklonem spočíval větší protektorátní čtvrcený znak, v jehož 1. a 4. poli byl znázorněn český lev a ve 2. a 3. moravská orlice. Chyběli štítonoši, stejně jako stuha s motem PRAVDA VÍTĚZÍ, které bylo úzce spjato s 1. republikou. Za 2. světové války prezident Beneš původní československou prezidentskou vlajku užíval jako hlavní představitel exilové vlády ve Velké Británii.
Vlajka státního prezidenta protektorátu
Konec 2. světové války přinesl i návrat k prvorepublikové symbolice na území státu. Hlava státu dále užívala prezidentskou vlajku s velkým státním znakem z roku 1920. Znakový zákon ze 17. listopadu 1960 podobu prezidentské vlajky změnil. Socialistický státní znak na ní doprovodily podstatně zvětšené lipové ratolesti a červená stuha s tradičním heslem PRAVDA VÍTĚZÍ.
Vlajka prezidenta ČSSR
Krátce po pádu komunistického režimu navrhl prezident Václav Havel 23. ledna 1990 text ústavního zákona o státních symbolech zahrnující změnu prezidentské vlajky. V jejím středu se měl objevit předpokládaný federální znak, jenž se pokusil integrovat dvouocasého lva a patriarší kříž pomocí středního štítku s moravskou orlicí, připomínajícího společnou velkomoravskou minulost předků Čechů a Slováků v 9. století. Návrh byl odmítnut a zviditelnily se konflikty, které nakonec vedly k rozdělení federální republiky na dva samostatné státy. Poslední československá prezidentská vlajka, přijatá 20. dubna 1990, musela mít kvůli paritě i tradiční heslo Pravda vítězí v latinském znění VERITAS VINCIT.
Vlajka prezidenta ČSFR
Vlajku prezidenta republiky ustanovil zákon ze 17. prosince 1992, který vstoupil v platnost 1. ledna následujícího roku. Jejím autorem je Jiří Louda. Má okraj z plaménků ve státních barvách a velký znak doplňují lipové ratolesti a stuha s heslem PRAVDA VÍTĚZÍ. Zlaté lipové listy se již ve 13. století staly jako ozdoba černých orlích křídel v klenotu na přilbě součástí úplného znaku českých králů a v 19. století bývala „slovanská“ lípa stavěna do protikladu ke „germánskému“ dubu. Heslo Pravda vítězí má ve hluboké náboženské kořeny. Husité ho proslavili v původní podobě Pravda Páně vítězí, do znaku republiky bylo navrženo v listopadu 1918 Jaroslavem Jarešem.
2019, Kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž
Od roku 2019 je 8. říjen slaven jako Památný den sokolstva. Datum je připomínkou tragických událostí roku 1941. V noci ze 7. na 8. října 1941 gestapo v rámci Akce Sokol zatklo na 1500 sokolských činovníků z ústředí, žup i větších jednot. Byli mučeni, vězněni, deportováni do koncentračních táborů. Většina z nich do konce války zahynula. Ještě během této noci podepsal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské, kterou nacisté považovali za nejnebezpečnější domácí organizaci.
Dne 8. října 2019 proběhlo jako pocta Památnému dnu sokolstva slavnostní střídání Hradní stráže na I. nádvoří Pražského hradu. Jednotka Hradní stráže nejprve přinesla standartu prezidenta republiky, kterou tradičně při poledním střídání předává odcházející jednotka nastupující stráži. Tím symbolicky předává také ostrahu sídel prezidenta republiky. Malá standarta hlavy státu užívaná Hradní stráží byla poprvé představena T. G. Masarykovi 31. května 1924. Přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Stanislav Čeček tehdy do Habsburského sálu Pražského hradu přinesl jeden ze symbolů státu na žerdi, na které je napsáno SVÉMU VRCHNÍMU VELITELI ČESKOSLOVENSKÁ BRANNÁ MOC. Tato žerď je dodnes pojítkem s historií československé a české státnosti. Zatímco samotná standarta se několikrát změnila v souvislosti se změnami režimů a státních symbolů, žerď je stále původní a Hradní stráž ji nadále užívá při slavnostních příležitostech. Tradičně je uschována na strážnici Hradní stráže na I. nádvoří Hradu.
Čestná stráž Sokola následně přinesla nový prapor věnovaný prezidentem republiky České obci sokolské. Sokol ve své historii získal ještě dva prezidentské prapory, a to v letech 1926 a 1938.
2019, Kancelář prezidenta republiky a Správa Pražského hradu
V roce 2019 si Kancelář prezidenta republiky připomněla 100. výročí svého vzniku. Při této příležitosti uspořádala řadu akcí, mezi nimi i venkovní výstavu Veritas Vincit. Ta byla instalována od jara do podzimu 2019 na nádvořích Pražského hradu. Jeden z plakátů výstavy zobrazil fotografii pohřební standarty prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka z roku 1937. Vlajka je vyrobena z vlny a má působivé rozměry 2040 x 2220 mm, díky zvolené technice jsou obrazce tvořeny mozaikou čtvercových polí. Nachází se ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha.
T. G. Masaryk (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937) zemřel v brzkých ranních hodinách 14. září 1937. Před prostou ložnicí zámku v Lánech se shromáždily jeho děti Alice, Jan, Olga, vnučky Anna a Herberta a neteř Ludmila Lípová s manželem. U dveří stáli prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou, předseda vlády Milan Hodža, prezidentův kancléř Přemysl Šámal, lékaři a ošetřovatelky. Členové rodiny poté jeden po druhém vstoupili do ložnice a políbili mrtvého na čelo. Vnučky navíc jeho pravou ruku. Alice otevřela okno a dala tak znamení lidem shromážděným na trávníku. Posmrtnou masku zemřelému sejmul a odlitek levé ruky zhotovil sochař Vincenc Makovský.
Pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka patří k událostem, které se trvale zapsaly do historie naší země. Ve složité mezinárodní situaci se proměnil v manifestaci národní jednoty. Masarykovo nabalzamované bylo zpočátku vystaveno v Lánech, poté převezeno do Prahy a znovu do Lán, do hrobu vedle Masarykovy zesnulé ženy Charlotty. Hudební sál lánského zámku se v průběhu noci na 15. září proměnil ve smuteční. Před polednem se zde u katafalku shromáždila celá rodina. Přesně ve dvanáct hodin přistoupili k rakvi dva rotmistři Hradní stráže a u dveří se postavili sokolové. Rakev částečně halila zvláštní varianta prezidentské vlajky z jemné vlněné tkaniny s vetkaným motivem velkého státního znaku. Členové rodiny na ni položili jen čtyři vyznamenání, mezi nimi Československou revoluční medaili a Řád Sokola. Kolem katafalku prošlo během 24 hodin na 60 tisíc lidí.
Kolem sedmé hodiny večerní 17. září se pohřební automobil vydal na cestu do Prahy. Za rakví jely vozy s květinami, se zaměstnanci a rodinou. Ve vesnicích, kterými projížděly, v Kamenných Žehrovicích, Doksech, ve Velké Dobré, v Braškově, Jenči i Litovicích, stáli lidé spontánně u cesty a vzdávali prezidentovi poslední poctu. Na Bílé Hoře přivítal smuteční kolonu obrovský zástup Pražanů, ve špalírech lemovali vozovku od Vypichu až k Hradčanskému náměstí. Cesta končila na Pražském hradě, kde položil prezident Beneš k rakvi vavřínový věnec se stuhami ve státních barvách a s nápisem: „Presidentu Osvoboditeli, svému učiteli a příteli, president republiky dr. Edvard Beneš.“
Před pohřbem, který proběhl 21. září 1937, byly prezidentovy ostatky vystaveny ve Sloupové (Plečnikově) síni Pražského hradu. Ta vznikla ve 20. letech 20. století vedle Matyášovy brány jako nový slavnostní vstup do sídla hlavy republiky. Před oponou s velkým státním znakem stál katafalk, u něhož se pravidelně střídala šestičlenná čestná stráž. Stovky tisíc lidí trpělivě čekaly v dlouhém průvodu, až se budou moci poklonit jednomu ze zakladatelů Československé republiky. Jejich pochod řídili strážníci již od Pohořelce a lidé se sami řadili ve čtyřstupy až šestistupy.
Dne 21. září prošel Prahou smuteční průvod z Hradu k Wilsonovu nádraží. Rakev s ostatky byla zahalena státní vlajkou a převážena na dělostřelecké lafetě tažené šestispřežím. To vše za doprovodu šestice prostých vojínů, z nichž každý zastupoval jednu z národností žijících v Československu. V čele smutečního průvodu jel na koni generální inspektor československé branné moci generál Jan Syrový, za ním pochodovali vojáci s vojenskými prapory, oddíl legionářů a sokolů. Za rakví kráčeli prezidentův syn Jan a vnuci, Edvard Beneš, členové vlády, zástupci přibližně čtyřicítky evropských zemí, pražský diplomatický sbor, poslanci, senátoři, delegace měst a církevní hodnostáři. Průvod zamířil z Pražského hradu Chotkovou ulicí na Klárov a Mánesův most, přes Pařížskou třídu na Staroměstské náměstí, kde se symbolicky zastavil u hrobu neznámého vojína. Pak pokračoval přes Mariánské náměstí, kolem Karlova mostu a Národního divadla na Václavské náměstí a odtud k nádraží, kde čekal zvláštní vlak. Za lokomotivou byl zařazen služební vůz a tři plošinové vagony. Na prvním a třetím byly položeny věnce, rakev byla umístěna na katafalk na prostředním voze soupravy. Na konci vlaku se nacházel salonní vůz prezidenta republiky.
Trasu smutečního vlaku z Prahy do Lán opět lemovaly zástupy občanů. Na nádraží uvítal pohřební průvod zpěv Ach, synku, synku secvičený lánským pěveckým sborem. Ve tři čtvrti na sedm večer začalo ve východním koutu hřbitova v Lánech u rodinné hrobky Masaryků poslední rozloučení. Kazatel Urbánek v občanském oděvu přečetl nad hrobem žalm Hospodin je můj pastýř a dvě kapitoly ze Zjevení svatého Jana. Pozůstalí poté místo země házeli do hrobu růže. Masarykův prostý hrob pokrytý trávou je dodnes důstojným místem vzpomínky na prvního československého prezidenta a členy jeho rodiny.
Pohřební standarta T. G. M. byla použita také při státním pohřbu posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla v prosinci 2011. Na žádost prezidenta Miloše Zemana byla v dalších letech dlouhodobě zapůjčena Kanceláři prezidenta republiky. Jako připomínka společné československé státnosti a památky Prezidenta Osvoboditele byla umístěna na čestné místo v prostorách, kterými návštěvy přicházejí na setkání s prezidentem republiky v jeho pracovně. V roce 2018 u příležitosti 100. výročí vzniku samostatného státu zdobila stěnu Vladislavského sálu při slavnostním ceremoniálu propůjčení a udělení státních vyznamenání.
2022, Střední křídlo Nového paláce Pražského hradu
V letech 2016 a 2017 byly na Pražském hradě upraveny prostory vedoucí ze Středního křídla do Impluvia, odkud se přes Plečnikův salon vstupuje do pracovny prezidenta republiky. Interiéry této tzv. enfilády salonů byly v minulosti několikrát upravovány. Jejich aktuální podobu vytvořil v 60. letech 20. století hradní architekt Jaroslav Fragner, kterému záleželo na čistém a funkčním provedení. Někdy však bývá kritizován za příliš radikální zásah do historické architektury hradního paláce. Prezident Václav Havel nechal v salonech instalovat díla Josky Skalníka a Olbrama Zoubka. Za prezidenta Václava Klause byly prostory vybaveny nábytkem z doby Ferdinanda V. a historickou mapou Čech, která dříve zdobila tzv. Malou pracovnu Václava Havla. Prezident Miloš Zeman nechal do místností instalovat nábytek z období biedermeieru, který spolu s mobiliářem architekta Plečnika užívala rodina prezidenta Masaryka v hradním bytě. Uplatnění zde našla i Plečnikova křesla a květníky zhotovené pro zahrady Pražského hradu. Obrazy, fotografie a umělecké plastiky připomínaly prezidenty T. G. Masaryka s rodinou, a E. Beneše s chotí Hanou Benešovou. Jedna z místností byla věnována samotnému Jože Plečnikovi.
Ve vstupní místnosti byly u příležitosti 25. výročí založení České republiky instalovány oficiální portrétní fotografie prezidentských párů České republiky: Václava Havla s manželkou Olgou a s chotí Dagmar, Václava Klause s manželkou Livií a Miloš Zeman s chotí Ivanou. Na čelní stěnu byla jako připomínka demokratické československé státnosti pověšena vlajka prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky nalezená na půdě Nového paláce Pražského hradu.
